Mikulov - vrstvy světla a paměti

Mikulov není město, které se ukáže najednou.

Spíš se skládá – z pohledů nahoru, z průchodů mezi zdmi, z detailů, které na první pohled nedávají smysl.

Věž zalitá večerním světlem působí klidně, skoro nehybně.

Stačí ale obejít roh a město se změní – úzký dvůr, ticho, žádní lidé. Jen stopy.

Pak zase výhled.

Střechy, krajina a horizont, který se pomalu rozplývá ve světle zapadajícího slunce.

A mezi tím vším připomínky, že Mikulov není jen hezké místo na pohled:

 Alfons Mucha  tu zanechal krátkou, ale trvalou stopu. Ještě před Paříží a světovou slávou zde hledal svou cestu.

A ještě hlouběji do historie sahá Jehuda Ben Becalel, jehož jméno je spojené nejen s Mikulovem, ale i s širším kulturním prostorem střední Evropy.

Město tak funguje ve vrstvách.

Jedna je vidět hned.

Na ty ostatní si musíš chvíli počkat.

Věž zachycená v posledním světle dne.

Mikulov při západu – krajina se pomalu ztrácí ve světle.

Tiché místo mezi zdmi, kde se město zpomalí.

Připomínka, že i velká jména mají své nenápadné zastávky.

Historie vepsaná do zdi – vrstvy času na jednom místě.

Rabbi Loew a Rudolf II