Bloudění Prahou

Rytmistr Kyllian vyšel ze svého domu, aby zahájil obvyklé dopoledně-cestovní tažení. Kabát měl zapnutý jen do půli, protože dole mu překážela březnová nálada a mírné zadýchání. Když došel ke křižovatce, zastavil se – vždycky se tam zastavil – aby si s jistou důstojností ověřil, že stojí správně. Cedule Václavská byla na svém místě.

„Ano,“ oddechl si spokojeně. „Tady se začíná. Tady se člověk srovná se světem.“ Vyrazil dál, tentokrát s pocitem, že každá dlažební kostka ví, co ho čeká. Jenže pak se zarazil. Krámek byl zavřený. Roleta stažená až k prahu. Nikde světlo, nikde obrys postavy, nikde žádná sklenička. „Co to zas má být?“ vydechl nahlas. „Tak já sem dojdu, ať mi pánbůh odpustí, a on si klidně zavře!“ Kyllian se opřel do hole a chvíli si jen tak prohlížel zaslepený otvor výlohy. Potom naklonil hlavu: „A co když… odjel do Vršovic? Nebo snad do Nuslí?“ Rozhlédl se po ulici, jako by někde na fasádě čekalo vysvětlení. Nebylo. Tvářil se uraženě – ale jen na oko. Nakonec se pomalu vydal dál. Kdysi tu bývaly dvorky, stromy, sklepní okna, na kterých se sušily pytlíky od cukru. A tak sešel ke dvoru, kde ve větvích visely zbytky loňského listí. Všechno bylo tiché. „Dobře,“ řekl nakonec střízlivě. „Když není otevřeno zde… tak si ho najdu jinde.“ A odkráčel tím způsobem, kterým odcházejí rytmistři, když jsou rozhodnuti zachovat si důstojnost – i když jim zrovna chybí sklenička.

Rytmistr Kyllian se loudal dolů od zavřeného krámku, jako by mu někdo ubral půl hodnosti. Přitom si nevšímal toho, že město je pořád stejné – jen lidé se rozutekli jinam. Na rohu zastavil u kostela. „Tak,“ zamumlal, „svatí mlčí. A obchodníci zavírají. Praha jde od deseti k pěti.“ Potáhl se zas o kus dál, a když minul žluté úřednické fasády, uchechtl se: „Jo, tady už se dávno nic neprodává. Jen papíruje. A papír se nedá pít.“ Šel tak dlouho, až se objevil výklad obuvnické dílny. Uvnitř stálo několik kopyt, dvě stará ševcovská prkýnka a šicí stroj, který vypadal, jako by už odpočítával svůj důchod.

Kyllian na něj chvíli zíral. „Tkaničky… mašle… mazadla na boty… kdo tohle potřebuje? Já boty nosím jedny a s těmi půjdu, dokud se nerozsypu. Člověk aby měl poličky plné nesmyslů!“ Naklonil se blíž ke sklu, jako by tam čekal někdo, kdo mu dá odpověď. Nikdo tam nebyl. Nikdo mu nenabídl nic, co by šlo vypít. „Jdu dál,“ řekl, skoro slavnostně. „Tady se člověk jen obouvá. A já potřebuju posilu.“

Když dorazil až do ulice V Tůních, zarazil se. Tabulka ulic byla krásná, naleštěná, nová. Kyllian zasyčel: „Jo, pěkný, to se jim povedlo. Nové cedulky, staré ceny. A člověk si nemůže dát ani malý vzorek pro povzbuzení.“ Chvilku postával na chodníku, znovu si upravil kabát a promluvil sám k sobě: „Žemla se schovává jako zajíc v roští. Ale já si ho najdu. Hoši jako on se neztrácejí. Ti se jen přesouvají tam, kde je to o malinko tišší. A kde se poctivě platí.“ S těmi slovy se rozešel dál, ale tentokrát s výrazem člověka, který ví, že když je v jedné ulici zavřeno, osud připraví jinou.

Rytmistr Kyllian už sotva držel výraz člověka, který má věci pod kontrolou. Žemla nikde, Nusle bez výsledku a Praha jakoby schválně vytahovala další zavřené krámky před jeho obličej. Když míjel další dům s opuštěným oknem, v jehož skle se odrážela celá fasáda naproti, utrousil tiše: „A tohle je co? Výklad pro vzpomínky? Tady je vidět všechno, jen člověk nedostane nic.“ Zaklepal holí o práh prázdného vstupu, jako kdyby zkoumal pevnost nepřátelských hradeb, a šel dál. Až nakonec náhle stanul před výlohou, v níž se na skleněné polici vyjímala láhev, jakou si pamatoval i z časů dřevěných stolů a účetních knih s prsty od inkoustu. Stará myslivecká. „Tak vidíš,“ řekl polohlasně, „ne všechno zmizelo.“ Tentokrát nezaváhal. Otevřel dveře, uvnitř cítil známý tón alkoholu, dřeva a všedního rozhovoru. Pult byl úzký, ale pult byl. A to stačilo. „Nalijte,“ položil hůl opatrně k židli. „Dnes nic nepište. Dnes zaplatím hned. Aby se tu nikdo neztratil jako ten můj Žemla.“ Sklenička cinkla o pult. Kyllian vypil první doušek a vydechl. „Ano,“ řekl spokojeně. „Tady svět drží pohromadě.“ Venku, na čerstvě umyté ceduli Žitná, kapky stékaly po červené ploše a svítily jako nový nátěr na starých časech. Kyllian vyšel ven, opřel se o hůl a dodal: „Ještě si ho najdu… ale pro dnešek stačí.“ A s tím se vydal pomalu domů. Nebo alespoň směrem, kde byl domov naposledy smysluplný.