Geometrie Prahy

 

Praha je plná očí, které nemrkají. Odrazy stromů a protějších domů se vpíjejí do tváře té busty za sklem. Je to dvojitý svět – ten skutečný za mými zády a ten snový uvnitř výlohy. Člověk neví, jestli se dívá dovnitř, nebo jen pozoruje fragmenty vlastního rána rozbité o skleněnou tabuli.

Občas mám pocit, že město je nejupřímnější právě v takových dnech. Když nesvítí turistický filtr, když se nic nepředvádí. Jen stojí. Dýchá. A nechá tě koukat.

Rekvizity z jiného století. Tenhle vlněný kabát a klobouk vypadají, jako by si je tu odložil někdo, kdo si jen na chvíli odskočil do vedlejší kavárny pro noviny. V černobílém podání mizí barva i čas. Zůstává jen textura látky a pocit, že se tu zastavila historie, aby si na chvíli vydechla.

Ranní slunce je chirurg. Přesně odděluje stín od světla a vykresluje každou nerovnost na staré omítce. Lucerna, která v noci hlídala tmu, teď jen nečinně přihlíží, jak se dlažební kostky probouzejí do nového dne. 

Jednotný čas, ale každý tu má ten svůj. Pod dřevěným krovem nádraží se vteřiny vlečou jinak než venku v provozu. Cvaknutí závěrky na moment zastavilo ručičky, které jinak neúprosně krájí den na odjezdy a příjezdy. Vlaky pod námi dýchají chladem a já tu stojím s pocitem, že to nejdůležitější se děje právě v tom tichu mezi dvěma odjezdy.

Pavučina trolejí řeže nebe na pravidelné díly, zatímco věž v pozadí dál neochvějně míří k mrakům. Kontrast mezi tíhou kamene a lehkostí drátů mě nepřestává bavit. Je to geometrie moderního města, která drží starou Prahu pohromadě.