Rytmistr jde po stopách

 Kyllian opustil prázdnou Václavskou ulici svižněji, než by odpovídalo jeho obvyklému, uvážlivému tempu. Nebylo v tom nic vojenského – jen neklid, který v něm dřímal od chvíle, kdy spatřil zavřený krám.

Jak kráčel, město se probouzelo. Ze Žitné se nesly povozy, kočí pokřikovali, a domy s okny na způsob dvorních dámiček hleděly tiše na ranní shon

---

Žitná ulice

Když Kyllian dorazil na roh a spatřil ceduli: ŽITNÁ – NOVÉ MĚSTO, zastavil se.

Žitná byla tehdy jednou z těch ulic, které se tvářily méně významně, než ve skutečnosti byly: domy s fasádou akademicky přísnou, pod nimi malé živnosti, krejčí, brusiči, koláři, a mezi nimi tu a tam vývěs starého pražského obchůdku.

Rytmistr se rozhlédl.

„Tudy by šel, kdyby spěchal k někomu… nebo od něčeho,“ bručel si.

Před ním se zvedala věž kostela sv. Ignáce na Karlově náměstí, šedivá a přísná jako soudce, který ví o lidských slabostech více, než by chtěl.

Kyllian zamířil tím směrem.

---

U kostela sv. Ignáce

Když došel až ke kostelu, jeho kroky ztichly. Prostranství zde mělo jiný zvuk než Václavská: otevřený prostor, ozvěna dutá, a mezi ní křik havranů, kteří se v zimě nebáli ničeho.

Kyllian se zadíval k bočnímu vchodu. Právě odtamtud vyšla drobná, přikrčená postava – kostelník, kterého rytmistr znal od vidění. Muž přesouval kýbl s vodou, zakryl ho zástěrou a chystal se ke sklepení.

„Pane Koberle,“ zavolal rytmistr a přistoupil blíž.

Kostelník se ohlédl.

„Aj, pan rytmistr. Tak brzy?“

„Sháním Martina Žemlu. Nevíte, zda tudy dnes neprocházel?“

Koberle si otřel ruce o zástěru a zavrtěl hlavou.

„Nikoliv pak. Znám ho, že chodívá Žitnou, ale dnes jsem ho neviděl. A… slyšel jsem,“ dodal tišeji, „že byl churav. Že se mu přitížilo.“

Kyllian se zamračil. Churav – to slovo se mu nelíbilo.

„A víte, kam by se mohl uchýlit? Má někoho?“

Koberle se rozhlédl, jako by odpověď mohla spadnout z nebe.

„Osobně ne. Ale… mohla by vědět stará Randová. Bydlí V Tůních a často nosí Žemlovi buchty, aby prý nezvlčil sám v krámě.“

To byla stopa.

Rytmistr poděkoval, lehce klepl patou o zem – zvyk

, který mu zůstal – a vydal se po směru, který znal.