Rytmistr Kyllian a Václavská ulice

 

Rytmistr Kyllian, muž vždy usedlý, uhlazený a vzešedlý životem kasáren, vyšel onoho sychravého rána ze svého domu jako každodenně. Jeho kroky, těžké a přesto přesné, se rozléhaly tichou Václavskou ulicí, kde i v nejživější denní hodině vítr vládl víc než lidé.

Domy tu stály starosvětsky, s hlubokými průjezdy, z nichž šel chlad, a s holými stromy, jež se v zimním bezlistí podobaly kostem prošedivělých paží. Kyllian měl tuto uličku rád. Nebyla hlučná, nerozptylovala, a když sešel až ke krámu Martina Žemli, míval pocit, že se svět trochu zpomalí.

To ráno však zpomalil až nepřirozeně.

Kyllian stanul před Žemlovým krámem a úžasem se zarazil.

Žaluzie byly spuštěny. Za sklem se nesvítila jediná lampa. Dveře, jež obyčejně již za rozbřesku mívávaly stažený závěs a za ním Žemlu, jak utírá pult, byly zamčeny. A cedulka – ta obyčejná, zašlá kartička, která visela na drátku už mnoho let – se pohupovala nápadně.

„ZAVŘENO“

Kyllian přistoupil blíž. Nakoukl dovnitř, ruku položenou na rámu dveří, jako by tím mohl prohlédnout temnotu. Nic. Jen holé obrysy polic a tma, která nevěstila ani včerejší práci, ani dnešní naději.

„To tedy… takhle ne,“ zamručel rytmistr, který nerad čelil změnám bez přípravy.

Z Václavské se ozvalo zapraskání větví; vítr se opřel do starých stromů, které u dvora naproti šustily, jako by šeptaly tajemství. Kyllian se otočil a na okamžik měl dojem, že ta kresbová, spletitá scenérie větví a oken jej sleduje. To už mu bylo nepříjemné.

Žemla nikdy nezavíral bez důvodu. A jestliže zavřel, pak ne z rozmaru.

Rytmistr se podíval na cedulku podruhé. Tentokrát si všiml, že pod hlavním slovem je tužkou dopsáno cosi drobného, neobratného, jako by se pisatel bál, aby jej někdo vyrušil.

Nebyl to vzkaz, jen tři slova:

„Vrátím se později.“

Později. Kdy? A proč tak náhle?

Kyllian se zamračil. Znal Žemlu mnoho let – ne přátelsky, ale s úctou dvou mužů, kteří se setkávají v pravidelném rytmu ulice. A tento rytmus byl teď narušen.

„Ne, něco tu nesedí,“ bručel si rytmistr a položil rukavici na studený kov kliky.

Vtom mu blesklo: možná se Žemla odstěhoval. Možná se stalo něco doma. Možná…

Raději nedokončil myšlenku.

Zpříma se narovnal, ohlédl se po Václavské ulici, kde ranní mlha ustupovala jen zdráhavě, a vydal se směrem k Emauzům. Pokud Žemla odešel, snad potká někoho, kdo o tom ví. A pokud ne – pak bude třeba začít hledat.

Kyllian, muž, který celý život dbal na pořádek, nyní po prvé cítil, že vstupuje do děje, jenž žádný pořádek ctít nebude.