V Tůních - Paní Randová

 Ulice V Tůních byla toho rána ještě vlhká po noční mlze, a Kyllian, jindy sotva citlivý na počasí, nyní vnímal každý chladný ván. Nebyla to zima, co jej tížilo – ale nejasné tušení, že se ocitá o krok pozadu za událostí, která mu uniká.

Krátce poté, co vstoupil do ulice, spatřil na prahu jednoho z nižších domů postavu:

Menší žena, podsaditá, se šátkem utaženým příliš pevně pod bradou. Ruce v bok, tvář trochu ustaraná, trochu pichlavá.

Paní Randová.

Posluhovačka Martina Žemli.

Nebylo pochyb, že o něm ví víc než kdokoli jiný v této části města.

Kyllian k ní přistoupil s důstojností, jež mu byla vlastní.

„Paní Randová,“ oslovil ji. „Snad vy mi povíte něco o panu Žemlovi. Jeho krám jest zavřen, a ještě včera tomu tak nebylo.“

Randová si odfrkla, jako by se chystala někomu vynadat – ale místo toho zavrtěla hlavou tak prudce, až se jí šátek posunul.

„Aj, pane rytmistře,“ spustila, „kdybych vám měla povědět všecko, co se včera v noci semlelo, stáli bychom tu do večera. Ale něco vám řeknu – pan Žemla je pryč.“

„Pryč?“ zopakoval Kyllian ostřeji, než zamýšlel.

„Pryč,“ potvrdila Randová, „a neřekl mi ani slůvko. Jen to,“ ukázala na kapsu, ze které vytáhla zmuchlaný cár papíru. „Nechal mi to na stole, když jsem ráno přišla. Na krám se ani neukázal.“

Kyllian natáhl ruku. Randová mu papírek podala bez váhání – přesto však neopustila jeho pohled ani na okamžik.

Na lístku bylo několik slov, psaných uspěchaně:

„Vrátím se, až budu moci. M. Ž.“

Rytmistr stiskl rty. To nebyl vzkaz muže, který jde nakoupit k řezníkovi.

To byl vzkaz člověka, jenž se vytratil.

„Paní Randová,“ oslovil ji znovu, „všimla jste si něčeho? Vyběhl snad narychlo? Byl nemocen? Měl návštěvu?“

Randová si poopravila šátek a podívala se obezřetně k oběma koncům ulice.

„Nemocen… to bych neřekla,“ pronesla pomalu, „ale ustaraný byl. A… takový tichý. Víte, on bývá tichý i jindy, ale včera… to bylo jiné. Jako když někoho tíží kámen, ale nechce jej položit na zem, aby nerachotil.“

Kyllian se zamračil. Obrazně řečeno, Žemla měl na duši víc, než bylo zdrávo.

„A kam se mohl obrátit?“ otázal se.

Randová pokrčila rameny.

„Málo mluvil o lidech. Ale jestli mohu říct… když někam jít, pak jedině tam, kde jej nikdo nezná.“

„To jest…?“ pobídl ji rytmistr.

„Žižkov, pane rytmistře,“ vyhrkla Randová. „Tam chodívají ti, kteří chtějí začít načisto. Hloupost, pravím já – ale mladí a nešťastní lidé mají všelijaké nápady.“

Kyllian přikývl.

A právě v té chvíli se rozhodl.

Z Václavské do Žitné, od Ignáce až sem – a nyní dál, na svažitý, neklidný Žižkov.

Pokud tam Žemla odešel, nebyl čas otálet.

„Děkuji vám, paní Randová,“ řekl a zasalutoval spíše ze zvyku než formálně.

„Budete-li mít jakoukoli zprávu, dejte mi vědět.“

Randová pokývala hlavou.

„A vy, pane rytmistře,“ dodala ještě, „když ho najdete… řekněte mu, že lokajský život není žádná slast, ale že když se člověk ztratí takhle beze slova, nechá po sobě větší nepořádek než po nedělní hostině.“

To byla Randová.

Kyllian se obrátil, vykročil, a jeho kroky se začaly vracet k Žitné.

Směr byl jasný.

Zbývalo jen doufat, že stopa ještě nevychladla.