Byl Monteverdi první outsider hudby?

 

Kopie portrétu Claudia Monteverdiho od Bernarda Strozziho , visícího v Gallerie dall'Accademia v Benátkách (1640).

Když se mluví o „outsiderech“ v hudbě, většinou se vybaví punk, industrial nebo experimentální scéna 20. století. Hudba, která dráždí, porušuje pravidla, odmítá autority a nenechá posluchače v klidu. Jenže tenhle typ postoje nevznikl včera. Při bližším poslechu se nabízí překvapivá otázka: nebyl prvním skutečným outsiderem hudby už Claudio Monteverdi?

Claudio Monteverdi žil na přelomu renesance a baroka, v době, kdy hudba měla jasně daná pravidla. Kontrapunkt byl zákon, harmonie měla být uhlazená a emoce kontrolovaná. Hudba měla být krásná, vyvážená a předvídatelná. Monteverdi s tímto světem vědomě vstoupil do konfliktu.

Když byl jeho styl napaden hudebním teoretikem Artusim jako „chybný, necivilizovaný a nehudební“, Monteverdi se neomlouval. Nevrátil se zpět k normám. Místo toho obhajoval myšlenku, že hudba má sloužit výrazu, ne pravidlům. Pokud text mluví o bolesti, zradě nebo zoufalství, pak má hudba právo být drsná, rozbitá a disonantní. Pro tehdejší akademiky to bylo rouhání.

A právě tady se rodí paralela s punkem.

Punk také odmítl technickou dokonalost ve jménu pravdy okamžiku. Nešlo o to „umět“, ale mít co říct. Monteverdi by s tímto postojem neměl problém. Jeho madrigaly a opery nejsou uhlazené dekorace, ale otevřené nervy. Náhlé zlomy, nečekané harmonie, hlas vedený řečí spíš než melodií – to vše působí i dnes překvapivě syrově.

Když posloucháme Lamento della Ninfa, slyšíme něco, co má blíž k existenciálnímu výkřiku než k dvorské zábavě. Když slyšíme jeho operní scény, je v nich chaos, vášeň, ironie i krutost moci. Monteverdi nepíše „hezky“. Píše pravdivě. A to je přesně bod, kde se potkává s experimentem a industrialem.

Industrial pracuje se zvukem jako s materiálem, nikoli jako s ozdobou. Monteverdi dělal totéž – jen místo hluku továren používal lidský hlas. Oba směry chápou hudbu jako stav mysli, ne jako formální disciplínu. Oba se nebojí nepohodlí posluchače.

Monteverdi byl outsider i sociálně. Neustále balancoval mezi dvorem, církví a vlastní vizí. Nebyl revolucionářem s manifestem, ale tichým narušitelem systému, který se odmítl vrátit zpět, i když čelil kritice. Stejně jako mnoho punkových a experimentálních umělců po něm.

Možná tedy otázka nezní, zda byl Monteverdi první outsider hudby. Spíš zní: kolik dalších outsiderů si dnes dokážeme všimnout, když se přestaneme dívat jen na žánry a začneme poslouchat postoje.

Monteverdi totiž nezní starobyle. Zní neklidně. A to je přesně ten druh hudby, která nikdy úplně nezapadne.