Suchý únor: Kolektivní amnézie národa pivařů 🍻

 

Suchý únor je fascinující úkaz. Není to jen období, kdy by mělo pršet (což v Praze stejně většinou znamená jen hnusné blátivé mžení), ale je to čas, kdy národ, který si běžně připíjí i na to, že ráno našel obě ponožky stejné barvy, náhle propadne kolektivní abstinenci.

Všechny ty hospůdky, kam se běžně chodíme schovat před světem, najednou utichnou. Sklenice osiří a pivo na vás z regálu kouká s výrazem zrazeného psa: „Tak celý rok jsme si rozuměli, a teď děláš, že mě neznáš?“

Pár postřehů z fronty „boje za čistá játra“:

Sociální sítě jako bojiště: Statusy typu „Den 14: Stále vidím barvy a poznávám svou ženu“ se stávají normou.

Chuť smutku: Objevujeme nealkoholické alternativy. Pít nealko víno je jako poslouchat symfonii přes starý telefonní sluchátko – technicky tam ty tóny jsou, ale ta radost se někde cestou ztratila.

Surrealismus ranní Prahy: Jako fanoušek ranních procházek prázdnou Prahou musím uznat jednu věc – bez té lehké únorové mlhy v hlavě vypadá Karlův most v 6 ráno podezřele ostře. Možná až moc ostře na můj vkus.

Restart nebo jen pauza na reklamu?

Suchý únor je vlastně takový malý psychologický experiment. Zjišťujeme, že večery se dají přežít i bez sklenky, i když rozhovory jsou nápadně věcnější a odvaha k tanci na karaoke mizí rychleji než výplata po zaplacení složenek.

Ale přesto má ta měsíční poušť něco do sebe. Je to takový systémový restart. Připomínka, že alkohol má být radost, ne palivo pro přežití dvanáctihodinové směny. A co je na tom nejlepší? Ten pocit 1. března. To první pivo (nebo víno) pak chutná tak slavnostně, jako byste právě vyhráli maraton, i když jste ho celou dobu jen sledovali z gauče.

Takže, držíte, nebo už tajně sledujete lednici? 😉 🚫🍺