Britská absurdita – díl 3/4

Když absurdita odstartovala do vesmíru

Když se absurdní humor zabydlel v britské televizi, zdálo se, že už našel své přirozené místo. Jenže britská komedie má jednu zvláštní schopnost: dokáže se přizpůsobit téměř jakémukoli prostředí. Dokonce i hlubokému vesmíru.

V osmdesátých letech přišli scenáristé Rob Grant a Doug Naylor s nápadem na sitcom, který se odehrává na opuštěné těžební lodi kdesi na okraji galaxie. Zní to jako klasická science fiction, ale ve skutečnosti šlo o něco jiného. Červený trpaslík byl především komedií o lidech, kteří spolu musí přežít – a přitom se navzájem přivádějí k šílenství.

Absurdní tradice britského humoru se tu projevila velmi přirozeně. Poslední člověk ve vesmíru tráví čas sledováním starých seriálů, hologram jeho spolubydlícího je posedlý pravidly a evoluce domácí kočky vytvoří civilizaci, která považuje módu za nejvyšší formu kultury. Všechno je zároveň velké i naprosto směšné.

Na rozdíl od mnoha sci-fi seriálů nestojí humor Červeného trpaslíka na efektech, ale na dialogu. Hádky mezi Listerem a Rimmerem mají rytmus, který připomíná staré rozhlasové komedie. Výměny replik jsou rychlé, argumenty absurdní a pointa často vznikne právě z toho, že postavy berou nesmyslnou situaci naprosto vážně.

Než Dave Lister nastoupil na palubu Červeného trpaslíka, pracoval v těžební kolonii na Saturnově měsíci Mimas — drsném světě plném kráterů, který ve skutečnosti existuje i v našem vesmíru.

Je to vlastně logické pokračování britské komediální tradice. To, co začalo v rozhlasových studiích BBC a později se rozvinulo na televizní obrazovce, našlo v osmdesátých letech nový domov ve science fiction. Absurdní humor se jednoduše přestěhoval o několik světelných let dál.

A možná právě proto Červený trpaslík funguje dodnes. Pod vrstvou vesmírných kulis totiž stále běží ten samý princip: realita je jen kulisa pro dobrý vtip.

Pokračování příště: proč britská absurdita přežívá už několik generací – a proč se jí svět stále nedokáže nabažit.