Co spojuje Underworld a Angela Badalamentiho

Na první pohled stojí na opačných pólech. Underworld — pulzující elektronika, klubová energie, rytmus pohybu.

Angelo Badalamenti — pomalé akordy, mlha, melancholie a ticho mezi tóny. A přesto mezi nimi existuje zvláštní, téměř skrytá linie.

Oba totiž nepracují jen s hudbou, ale s prostorem.

Badalamenti v Twin Peaks staví zvuk jako krajinu. Dlouhé tóny syntezátorů vytvářejí pocit, že se čas zpomalil a svět se rozplynul v podvečerním světle. Hudba není děj — je to prostředí, ve kterém se děj odehrává.

Underworld dělají něco podobného, jen místo lesní mlhy používají beton a neon. Jejich tracky nejsou jen skladby; jsou to trajektorie pohybu městem. Smyčky a repetice vytvářejí hypnotický stav, ve kterém posluchač ztrácí pojem o čase stejně jako u Badalamentiho, jen s rychlejším pulsem.

Spojuje je i práce s minimalismem.

Badalamenti nechává akordy viset ve vzduchu. Underworld nechávají rytmus běžet dlouhé minuty, jako by odmítali klasickou strukturu refrénů. Oba přístupy vytvářejí hudbu, která není o vrcholech, ale o ponoření.

A možná je tu ještě jeden společný bod: pocit cizoty.

Badalamentiho melodie znějí jako vzpomínka na něco, co jsme nikdy nezažili. Underworld zase evokují anonymní město, kde jste zároveň součástí davu i úplně sami. Je to hudba pro chůzi, pro jízdu vlakem, pro noční ulice — hudba, která nepopisuje realitu, ale její stín.

Možná proto vedle sebe dávají takový smysl.

Jeden tvoří zvuk snu. Druhý zvuk bdění.

A mezi nimi vzniká prostor, ve kterém se může odehrávat celý příběh.