Deník – mlhavé ráno v neonovém městě

Město se probudilo dřív než já. Nebo spíš nespalo vůbec.

Mlha sedí nízko, lepí se na lampy a dělá, že tu vždycky byla. Světla svítí s pocitem viny – vědí, že nic moc neosvětlují, ale snaží se. Koleje se táhnou dopředu jako slib, který nikdo konkrétní nedal.

Zastávka stojí uprostřed prázdna a tváří se důležitě. Čeká na tramvaj, lidi, smysl. Zatím nic. Baráky kolem mají výraz starých herců po derniéře – kostýmy drží, role skončily. Okna koukají, ale nekoukají na tebe. Každé si hlídá svoje mlčení.

Neony v mlze vypadají jako levná sci-fi verze reality. Blade Runner po česku: žádní replikanti, jen ranní únava a studený asfalt. Dráty nad hlavou kreslí do oblohy schéma, kterému už nikdo nerozumí, ale všichni ho dodržují.

Je to ráno, kdy se nikam nespěchá, protože není kam.

Město dýchá pomalu, tramvaje ještě přemýšlí, jestli vůbec vyjedou. A já stojím, koukám a říkám si, že tohle ticho je vlastně hlasité. Stačí se zaposlouchat.

Foťák cvakne.

Mlha nic nenamítá.

                - -