Mylná stopa

Mylná stopa v Apolinářské

Kyllian opustil Spálenou s pocitem neklidu. Zavřený cizí krám s poškrábaným výkladem neodpověděl na nic – a přesto naznačil, že Žemlův případ nebude prostý.

Přešel několik kroků, když zahlédl na rohu hubeného muže s nosítky. Nosičů bylo v Praze stále dost; tenhle měl břicho vpadlé, ale nohy pevné jako mládenec.

Rytmistr se k němu obrátil s rozhodností člověka, který se nechce ptát dvakrát.

„Dobré jitro. Sháním jistého Martina Žemlu, hokynáře z Václavské. Nesetkal jste se s ním, nebo neslyšel, kam by se ubíral?"

Nosič si sundal čepici, podrbal se ve vlasech a udělal výraz, který předznamenával, že odpověď bude více sebevědomá než přesná.

„Pane rytmistře," začal tónem téměř slavnostním, „já mám oči všade. A jestli někdo tudy šel, já to viděl. Ten váš Žemla? Aj, aj – šel přece do Apolinářské!"

„Jste si jist?" pozvedl Kyllian obočí.

„Jist jako že se u Apolináře vždy přes den jezdí s pacienty. Viděl jsem ho tam ráno!"

Kyllian přikývl – spíš z povinnosti než z důvěry – a vydal se směrem, který nosič naznačil.

---

Apolinářská

Cedule APOLINÁŘSKÁ měla tmavý odstín, jaký si nesou ulice staré, trochu zapadlé a málo navštěvované.

Kyllian se zastavil u jejího vstupu. Ulice byla tichá, slunce zakryto mrakem, a celé okolí svatoapolinářského svahu působilo spíše jako zákoutí, kam lidé chodí s těžkým srdcem.

„Žemla by sem nešel," zamumlal Kyllian. „Neměl důvod navštěvovat špitály."

Přesto ulici prošel celou.

Nikde nic: žádný známý obličej, žádná stopa, žádné slovo, které by jej přivedlo dál.

Jen ticho starých zdí.

---

U zdi

Když dorazil k dlouhé, popraskané zdi, jejíž povrch připomínal mapu prasklin a starých zranění, zastavil se.

Starý plynový kandelábr vrhal stín, který vypadal jako natažená paže.

„Tudy jistě nešel," pomyslel si Kyllian. „Tohle není cesta pro unaveného muže hledajícího únik. Toto je cesta pro zbloudilého."

Ale přesto pokračoval.

Ulice se kroutila jako had. Z dálky bylo slyšet hukot z nábřeží, přesto ta cesta působila, jako by vedla mimo město – do jakési mezery mezi minulostí a současností.

Kyllian si uvědomil, že bloudí a že nosičův tip byl k ničemu.

Zastavil se tedy u zdi, opřel ruku o chladný, nerovný povrch a nadechl se.

V té chvíli mu hlavou probleskla jediná myšlenka:

Je-li Žemla skutečně na Žižkově, pak každý krok tady je krokem opačným směrem.

A přesto… cosi v té tiché, praskající zdi působilo jako náznak.

Jako by se tu někdo skrýval.

Nebo jako by tu nedávno prošel člověk, který se nechtěl dát najít.

„Žemlo…" povzdechl rytmistr. „Vždy jsi byl muž prostý. Proč teď takové záhady?"

Vítr mu neodpověděl.

                - -