Myslíkovou do Spálené

Rytmistr Kyllian vyšel z ulice V Tůních s hlavou plnou nových, ale nikoli uklidňujících informací.

Paní Randová mu poskytla směr – Žižkov – ale ne odpověď.

A Kyllian, muž zvyklý na spolehlivost kasárního pořádku, nesnášel nedořečené věci.

Vykročil tedy směrem, který znal až příliš dobře.

Když se před ním rozevřela Myslíková ulice, poněkud rušnější a živější, než mu bylo milé, na okamžik zpomalil.

---

Myslíková

Ulice byla lemována řadou domů, někdejších činžáků s oprýskanými římsami, pod nimiž se střídaly hostince a malé obchody.

Jeden z nich – restaurace Myslíková – měl dveře pootevřené a Kyllian, ač nerad ztrácel čas, nahlédl dovnitř.

Z potemnělého lokálu se vyvalil pach piva a nedělního guláše, a od stolu se na něj obrátil muž s tváří povědomě výtržnickou. Snad kočí, snad zedník – v Praze se ten typ poznal už na dálku.

„To koukáme, pan rytmistr,“ hulákal muž, „vás vídáme málokdy.“

„Hledám pana Žemlu,“ odpověděl Kyllian stroze. „Snad jste o něm slyšel?“

Muž se rozchechtal tak hlasitě, že dvě mosazné lžíce na stole poskočily.

„Žemlu? Ten váš vážený hokynář z Václavské? Inu, zkuste Spálenou! Tam se prý ztrácí všichni, co mají starosti.“

A dodal pobaveně:

„A jestli ho tam nenajdete, tak už asi nikde!“

Byl to tón žertu, ale Kyllian jej přijal s nedůvěrou.

Ne proto, že by věřil jeho posměchu – spíše proto, že mu připomněl, jak snadno se člověk v Praze ztratí mezi zdmi a dvorky.

Bez dalšího slova se otočil a pokračoval.

---

Do Spálené

Spálená ulice měla zvláštní povahu.

Ani tak rušná jako Národní, ani tak tichá jako Václavská – spíše jakýsi městský přechod, kudy se valila směs lidí spěchajících ke svým záležitostem. Kyllian kráčel pevným krokem a sledoval vývěsní štíty.

Trafiky, čajovny, krámky s textilem… nic, co by připomínalo Žemlovo živobytí.

Až na konci řady uviděl rolovací železnou stěnu, spuštěnou a zamčenou.

Velký, široký výklad, nyní zcela zacloněný.

Kyllian se zastavil.

Krok přistoupil k výloze. Zblízka na ní viděl prachové šmouhy a stopy po nápise, který byl zřejmě seškrábán.

Zbylo jen nejasné, zapomenuté slovo – čitelné sotva z poloviny:

„…obil…“

nebo snad

„…koloni…“

To rytmistra zvedlo na pozoru.

Přesto nebyl nikdo poblíž, kdo by mu o krámu něco pověděl.

Jediná známka dávného ruchu byla prázdná láhev po pivu u zdi – ještě vlhká od ranního deště.

Kyllian položil ruku na těžkou roletu.

Byla studená jako sklepení.

„Tohle není Žemlův krám,“ řekl si polohlasně. „A přesto… proč mě ten holomek poslal právě sem?“

Ustoupil o krok a pozoroval výlohu ještě jednou.

Bylo v tom cosi symbolického – zavřené dveře, poškrábaný nápis, vymazaná identita.

Jako by tu kdysi někdo zmizel beze stopy.

Kyllian ucítil nepříjemné bodnutí v žaludku.

Buď ho ten vtipálkovský pobuda v Myslíkově jen tahal za nos…

…nebo skutečně cosi věděl.

V každém případě to znamenalo jediné:

Stopa se rozdvojuje.

A on musí zvolit tu správnou.

Kyllian se narovnal, naposledy si všiml studeného sklepení za uzavřeným krámem a pak vykročil dál do ulic.

Praha mu náhle připadala jako živoucí bludiště, které se rozhodlo Martina Žemlu ukrýt –

a rytmistra podrobit zkoušce trpělivosti.