Ostrava v neklidu

Začíná to větou na skle: „Hledat slepici v kopřivách v deset hodin večer."
Instrukce bez kontextu. Ostrava to má ráda. Neptá se, proč. Jen konstatuje, že je pozdě a kopřivy jsou připravené. Poezie pro kolemjdoucí, co se ještě nezastavili u první hospody.

O pár kroků dál plakáty.
Křik, metal, pot, pivo. Všechno najednou. Tvář v agónii, názvy kapel jak zbrojní katalog. Barrák Ostrava, datum, slib hluku. Papír je zmačkaný, déšť udělal svou práci, ale energie drží. Ty plakáty už nikoho nezvou. Jen dokazují, že se tu něco dělo. A možná zase bude.

Galerie s televizí.
Starý CRT stojí na lavičce jako relikvie. Běží obraz, který nikdo nekontroluje. Instalace, nebo prostě někdo zapomněl vypnout minulost. Stěny prázdné, světlo tvrdé, ticho podezřelé. Umění bez kurátora. Nebo kurátor utekl dřív než návštěvníci.

A pak ruské kolo.
Velké, bílé, nehybné. Čeká. Vypadá slavnostně, ale je vypnuté, jako celé město mezi svátky. Kabinky visí ve vzduchu a nikam nejdou. Výhledy odložené na později. Radost v režimu spánku.

Ostrava se neukazuje najednou.
Dává útržky. Věty bez tečky. Obrazy bez vysvětlení. Musíš si to poskládat sám, jinak tě to přejede a ani se neohlédne.