Mozart vs. Monteverdi

Procházet se prázdnou ranní Prahou s foťákem v ruce je pro mě rituál. Ale teprve hudba ve sluchátkách tomu městu dodá ten správný filmový rozměr. 

27. ledna, kdy slavíme výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta, jsem přemýšlel nad tím, jak odlišně dokáže hudba změnit pohled skrz objektiv.

Mozartovská harmonie

Když si pustím Malou noční hudbu, Praha se pro mě prosvětlí. Je to město řádu, elegance a čistých linií. Mozartova hudba je jako dokonale exponovaná fotografie – všechno má své místo, stíny jsou jemné a architektura Starého Města působí lehce, skoro až vesele. Je to ta tvář Prahy, kterou Mozart tak miloval a která mu „rozuměla“.

Monteverdiho stíny

Pak je tu ale Claudio Monteverdi. I když ho od Mozarta dělí skoro 200 let, v pražských uličkách jsou si sousedy. Když si pustím jeho madrigaly, Praha se rázem přepne do „rudolfinské“ éry. Atmosféra ztěžkne, uličky ztemní a zpoza rohu jako by měl každou chvíli vyjít alchymista nebo stín z Cronenbergova filmu. Je to hudba syrových emocí, hloubky a tajemna, které ranní mlha nad Vltavou tak sluší.

Verdikt fotografa

Kdo z nich je lepší? Na to neexistuje odpověď. Záleží jen na náladě a na tom, jaké světlo zrovna dopadá na dlažební kostky. Jeden město projasňuje, druhý mu dodává hloubku a "divnost". Oba jsou ale s atmosférou Prahy spojeni neviditelným poutem, které mě baví objevovat při každém dalším zmáčknutí spouště.