Podivné krásy Prahy

Hotel Olympic jako barevný maják v šedém dni. I v mém "noir" světě má tahle brutalistní vertikála své místo. Ty pravidelné čtverce oken vypadají jako poskládaný tetris z jiné éry. Stojí tu jako připomínka dobových vizí, zatímco ho zrcadlí skla sousedních budov. Karlínský surrealismus v kostce.

O kus dál koleje. Mokré, tmavé, lesklé. Táhnou se pryč z města a tváří se, že by klidně mohly zmizet i s tebou, kdyby sis to rozmyslel. Troleje nad hlavou kreslí do oblohy čáry, které vypadají jako náčrt nějakého zapomenutého plánu. Tady se vždycky zastavím. Koleje mají zvláštní schopnost připomenout, že všechno někam vede, i když zrovna nevíš kam.

Výloha s exponátem, který působí jako vzkaz z minulosti. Starý telefon, stroj, ciferník. Přes sklo se do něj otiskla ulice, stromy, dráty, celé město. Minulost a přítomnost v jedné vrstvě, trochu špinavé, trochu melancholické. Přesně takové, jaké mám rád.

Když se architektura začne vlnit. Tyhle bílé linky karlínských novostaveb vypadají jako zamrzlé vlny na Vltavě. Čistá geometrie, která popírá tíhu materiálu. Fascinuje mě ten rytmus – opakování stejného tvaru, který vytváří hypnotický vzorec. Takhle vypadá budoucnost Prahy, když se na ni podíváte zespodu.