Ranní směna bez lidí

 

Ráno tu stojím jako na nádraží, kam už dávno nejezdí vlaky pro lidi. Jen koleje zůstaly. Vtahují mě dovnitř, mezi železné kosti a potrubní tepny, které kdysi pumpovaly energii do světa, co věřil na nekonečný růst a věčnou páru. Teď je tu ticho. 

Takové to hutné, industriální ticho, co zní hlasitěji než provoz v dopravní špičce.

Ty konstrukce se nade mnou klenou jako kostra vyhynulého zvířete. 

Všechno je přehnaně logické, účelné, bez emocí. Přesto mám pocit, že se dívám na sny – zkamenělé, zapomenuté, rezavé. Sny inženýrů, kteří věřili, že ocel vyřeší všechno. 

A možná na chvíli měli pravdu.

Kolej se stáčí do hloubky areálu a já přesně vím, že bych po ní neměl jít. Ale jdu. Protože koleje jsou past. Vždycky slibují cestu, i když už dávno nikam nevedou. Stejně jako tyhle továrny – monumenty práce, která měla smysl, dokud ho někdo nezačal počítat v tabulkách.

V ranním šeru to celé působí skoro poeticky. Jako kdyby si průmyslový věk dal poslední cigaretu a čekal, až ho někdo definitivně vypne. A já tu stojím, malý, zbytečný svědek, a fotím. Protože někdo musí zaznamenat, že tahle monstra tu byla. A že jsme si je postavili sami. Možná. Nebo si to aspoň rádi myslíme.