Vzpomínání 📸

 Zastavení u Karlova náměstí, léta páně někdy dávno 

„No tak, Jarouši, co na to říkáte?“ zahučel pan Bílý, obchodník s galanterií, a lokl si ze sklenice piva, které mu málem vyklouzlo z prstů v tom věčném pražském spěchu. Stál opřený o futra dveří, z nichž se linula vůně štiplavého tabáku a vyčichlého piva.

„Říkám, že na tomhle světě jsou jen dvě jistoty,“ odvětil Jarouš, trafikant odnaproti, který si právě zapaloval doutník, z něhož se valil dým hustý jak podzimní mlha nad Vltavou. „Jedna je, že pan Kropáček nikdy nezaplatí včas nájem, a druhá, že tahle patnáctka pojede přesně v tutéž vteřinu jako včera. Stejně jako včerejší prach usadil se na včerejší špíně, stejně jako se včerejší nuda usadí na dnešku.“

Pan Bílý se zadíval na dům u Šálků, který se krčil v rohu Resslovy ulice jako starý, unavený kocour. Okna, slepá a špinavá, zírala do ulice s nezájmem. Dole, v průjezdu, se tísnily stánky, jeden s papírem, druhý s jakýmsi brakem, a mezi nimi se krčila telefonní budka – vymoženost nového věku, která se tu vyjímala jako drahokam v hromadě uhlí.

„Vidíte, Jarouši,“ pokračoval pan Bílý, „tamhle ta budka. To je pro mě symbol. Dřív se šlo za sousedem pro novinky, dřív se řvalo přes dvůr. Teď se zalezlo do téhle budky a šeptá se do drátu. Lidé se vzdalují, i když jsou si blíž.“

Jarouš pokrčil jen rameny. „To víte, pane Bílý, pokrok. Zítra si tam do ní lidi vlezou a budou si vyprávět o tom, jak se pivo točí samo a jak tramvaj létá. A zítra pozítří, budou si povídat zase jen sami se sebou. Ale co? Hlavně ať se prodává!“

V tu chvíli přibrzdila tramvaj č. 15, zaskřípala brzdami a z jejích útrob se vyhrnul dav lidí. Někteří mířili rovnou k pivnímu výčepu, jiní zmizeli v útrobách domu u Šálků, kde tušili, že i tam se najde nějaká ta denní starost k utopení. Paní Bílková z prvního patra vyhlédla z okna, aby zkontrolovala, jestli její muž nestojí příliš blízko výčepu.

„Hlavně ať se točí,“ zamumlal pan Bílý pod vousy a sklenici si křečovitě přitiskl k hrudi.

I to pivo i ten život. A vy, Jarouši, moc nekuřte, nebo vás ti štamgasti vyženou.“

A tak to šlo dál. Praha žila, dýchala, vrčela a šeptala. A dům u Šálků stál, svědek generací, němý pozorovatel pomíjivosti lidských osudů, a jen čekal, až ho jednou spolkne jiný, modernější čas.