Britská absurdita – díl 2/4

Foto: Simon Harriyott, Wikimedia Commons, CC BY 2.0

Když se absurdita naučila chodit po obrazovce

Když rozhlasová absurdita padesátých let rozbila logiku příběhu, bylo jen otázkou času, kdy si najde cestu i na televizní obrazovku. V šedesátých letech se objevila skupina komiků, která vzala principy chaosu a přenesla je do vizuální podoby. Jmenovali se Monty Python.

Jejich pořad Monty Python’s Flying Circus nebyl jen sledem skečů. Byl to experiment s formou. Scény často končily bez pointy, byly přerušeny animací, vstupem hlasatele nebo absurdním násilím v podobě obří nohy padající z nebe. Humor už nestál na klasické výstavbě gag–pointa. Stál na překvapení, rytmu a neustálém porušování očekávání.

Zatímco rozhlas mohl měnit realitu pomocí zvuku, televize přidala obraz. Střih se stal komediálním nástrojem. Kamera mohla odhalit, že kulisy jsou jen kulisy. Postavy mohly vstoupit do jiného skeče. A celé vyprávění se mohlo rozpadnout v jediném okamžiku.

Absurdní tradice tak získala novou dimenzi. Už nešlo jen o to, co je řečeno, ale jak je to ukázáno. Vizuální gagy, koláže a animace Terryho Gilliama vytvořily styl, který byl stejně důležitý jako samotný text.

Monty Python přitom navazovali na stejný princip, který kdysi rozvíjela rozhlasová komedie: realita je pružná. Logika je dočasná. A příběh může kdykoli změnit směr jen proto, že je to vtipné.

Tato odvaha rozbít strukturu měla obrovský dopad. Ovlivnila televizní komedii v Británii i ve světě. A ukázala, že absurdita není jen výstřelek, ale svébytný jazyk.

Pokračování příště: když se absurdní tradice spojila se sci-fi a odstartovala cestu do hlubokého vesmíru.